PAVOUK
V rohu kuchyně visí pavouk na provázku,
jen plete síť a nikdy neochutnal lásku,
to já jí měl, jenomže už je kdesi v dálce
a oči mé teď spočinuly, dlouze na obálce.
V obálce psaní a klíč od bytu, klíč od tebe,
já pletl jak ten pavouk, ale spletl jsem sebe,
necenil jsem si toho, co se mi zdálo
být tak samozřejmé, asi udělal jsem málo.
A teď chci být pavoukem, kterého nic nerozruší,
jsem bezradný, zatím co on nic netuší,
minulost přemítám, hledám své chyby a hledám činy,
kterými jsem to pokazil, radši bych pletl s ním teď pavučiny.
Čtu podesáté, poslední děkovná slova
a vím, že zbytečné je chtít zkoušet vše znova,
závěrem stojí, žes mi všechno odpustila,
pavouku pověz jaká byla, než to tu ráno opustila.
Já chci být jako ty, tebe nic nerozruší,
jsem bezradný, zatím co ty nic netušíš,
minulost přemítám, hledám své chyby a hledám činy,
kterými jsem to pokazil, radši bych s tebou pletl pavučiny.
Jen tys tu mohl naposled být sní, já ti závidím,
omlouvám se, že pro své starosti ty tvé nevidím,
jen pro svět hudby, pouze pro ten jsem já žil
a pozdě jsem si uvědomil, to čeho jsem si nevážil.
A i kdybych měl teď osm nohou, tak už jí nedoženu
a ani sliby nepomohou získat zpět tuto ženu,
jen vím, že nechci být už nikdy do stejné sítě lapen
a tak se kaju před světem, od zítřka budu lepším chlapem.
Volám do mikrofónů, možná jsem směšný, tak klidně ať,
kdybys mě někdy slyšela, tak prosím zpátky se mi vrať.